o tom co bylo

Publikujeme ukázku z knihy paní Zoe Klusákové-Svobodové: O tom, co bylo -  k 79. výročí okupace Československa německými vojsky.

Válka

Začala válka. Oficiálně pro historii začala druhá světová válka až napadením Polska Německem 1. září 1939. Ale pro nás, pro Československo, začala válka již 15. března 1939, od prvého dne okupace. Málokdo z našich lidí považoval stav daný okupací za konečný. My, děcka, jsme nějak samozřejmě pocitovala, že tatínek, důstojník česko-slovenské armády, bývalý ruský legionář, nesloží ruce v klín a nebude nečinně sledovat další vývoj. To neodpovídalo ani jeho nátuře, ani jeho přesvědčení.

Jeho názory na Mnichov jsme znali. Nikdy se netajil svým stanoviskem, které bylo shodné s převážnou částí tehdejšího důstojnického sboru čs. armády. Že jsme v třicátém osmém roce měli bojovat a neměli jsme přijímat od našich spojenců, Anglie a Francie, mnichovský diktát. Proto také všechna opatření, která přijímal otec i ostatní důstojníci ve velitelských funkcích, byla od počátku okupace vlastně již součástí odboje, do kterého tím vstupovali.

Na 15. březen 1939 nikdo, kdo ho zažil, nemohl zapomenout. Počasí podbarvovalo tragédii toho dne. Sněhová plískanice, poryvy větru. Když jsme přišli do školy, z oken našich učeben, která vedla na Milíčovo náměstí a ze kterých bylo vidět velitelství divize, jsme viděli dým, valící se z komína již od časných ranních hodin. Domysleli jsme se, že jsou to narychlo pálené dokumenty, které se neměly dostat do německých rukou, ale nikdo to nekomentoval. Byli jsme zakřiknutí, zaskočení situací.

My studenti, stejně jako profesoři, jsme měli ponurou náladu, slzy na krajíčku a v duši vzdor. Profesor historie František Voříšek, ten rok náš třídní, se postavil za katedru a vyzval nás: „Děti, jsem ateista, ale dnes vás prosím, pomodleme se.“

Němci projížděli Kroměříží a aby vzbudili dojem, že je jich hodně a že jsou silní, projížděli městem opakovaně. V tu chvíli nás to utvrzovalo v přesvědčení, že neměli na to, aby nad námi lehce zvítězili, a utvrzovalo nás to v pohrdání jimi. Malá náplast na tu velkou hořkost, kterou jsme prožívali. A to jsme ještě nevěděli, co všechno tito nevítaní hosté v příštích dnech a letech pro nás připraví. Zakoušeli jsme pocit jednoty, vzájemného porozumění v hoři, které nás všechny potkalo, nutnost sdílení toho, co jsme cítili.

Netrvalo však dlouho a tato atmosféra vzájemné důvěry a otevřenosti začala vyprchávat. Začala se vkrádat opatrnost, nedůvěra. Přispěla k tomu například takováto příhoda. Po prázdninách, při první kontrole přítomnosti žáků, nám třídní učitel položil nečekanou otázku: jaké jsme národnosti. I z jeho strany vyzněla jako povinná formalita, kterou musí splnit, na kterou čeká zcela jednoznačnou odpověd: české. Ale stalo se něco nečekaného. Nejen já jsem s údivem hleděla na moji spolužačku a sousedku v lavici Stáňu Drottnerovou, když vstala a hlásila se k německé národnosti. Její tatínek by prý byl dříve jako Němec diskriminovaný, proto se hlásil k české národnosti.

Jejího staršího bratra tato změna národnosti stála východní frontu, z které se již nevrátil. A Stáňa se začala intenzivně učit němčinu, poněvadž doma německy nemluvili, a proto ji neuměla. Bylo mi to líto, měla jsem Stáňu ráda, byla tichá, pečlivá, kamarádská. Bydlely jsme nedaleko od sebe, její tatínek pracoval jako zřízenec v psychiatrické léčebně, která byla asi patnáct minut chůze za naším domem, a tak jsme často chodily spolu ze školy domů. Myslím, že byla ze své situace v rozpacích a s úlevou, tak jako i my spolužáci a její profesoři, přijala rozhodnutí rodičů, že ji převedou na odbornou zahradnickou školu do Lednice. Nebyl to na škole ojedinělý případ, i když je pravda, že jich nebylo mnoho.

Se žlutou hvězdou na kabátě se objevila naše spolužačka, usměvavá, drobounká černovlasá Věrka Weichselbaumová z Kojetína, a také vždy veselá Eva Zwillingerová z vedlejší třídya její starší bratr Zdeněk, i další spolužáci z gymnázia. Dříve jsme nikdy nevnímali, že by byli jiní než my, že jsou Židé.

Byla to normální děcka, naši spolužáci, českoslovenští občané, o některých jsme ani nevěděli, že by byli židovského vyznání.

Za krátký čas se s námi s rozpačitým úsměvem rozloučili, jakoby provinile a přestali chodit do školy. Musela odejít i naše profesorka němčiny Eva Bergmannová, která po záboru pohraničí k nám přišla z Opavska. Po válce se mezi námi objevil pouze Pavel Fall, kterého rodiče včas poslali do zahraničí. Přišel v uniformě našich vojáků z Anglie.

Žluté hvězdy u našich spoluobčanů se řadily k lekcím, které jsme postupně dostávali o nacizmu, o tom, co může potkat také náš národ. Mamička si nechávala šít, ještě od dívčích let, v salonu paní Herzové. Byla jsem s maminkou ve městě na nákupech, když jsme ji potkaly na ulici. Maminka se s ní chtěla jako vždy pozdravit a zastavit na pár slov, ta jí jen ukázala na žlutou hvězdu a řekla: „Ne, paní Svobodová, měla byste potíže, ale budu moc ráda, když večer přijdete, ale dejte pozor, ať vás nikdo nevidí.“ Tuto elegantní a milou paní ani její sestru jsme již po válce nepotkaly. V Kroměříži židovských občanů nebylo mnoho, několik obchodníků, pekař a jeden rolník. Byl tam však židovský templ a hřbitov. Obé vzalo za své. Templ Němci spálili, hřbitov zdevastovali. Toho však naše rodina již svědkem nebyla.

 

(Knihu vydalo nakladatelství NOOS s. r. o., Hábova 1568/16, 155 00 Praha 5; tel.: 777 788 079; e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.; www.noos.cz)

KNIHU JE MOŽNÉ ZAKOUPIT: http://www.noos.cz/produkt/knihy/o-tom-co-bylo/

 

Sudety obalka

Kniha význačného historika podává ucelený dějinný kontext a příběh soužití Čechů a českých Němců v českých zemích od počátku raného českého státu až po dramatické vyvrcholení v nacionalistické zášti během druhé světové války, která nakonec vedla k odsunu většiny bývalých spoluobčanů německé národnosti do Německa.

Autor knihy, Karel Richter, rodák ze Sudet a současně vojenský historik, popisuje události tehdejší doby i mezinárodní situaci Československa v tomto složitém období. Tyto události zasáhly nemilosrdně do osudu jeho rodiny, přesto nepropadá zášti a čtenářům sděluje toto poselství:

Co dál? Máme snad setrvat v zákopech z válečných časů a potřásat výhružně zrezivělými zbraněmi nacionalistických argumentů? Sudetští Němci Čechům v poválečné době rozhořčeně vytýkají odsun. Je to bolestná otázka. Nutno ji však vidět v souhrnu historických souvislostí, jak jsme se je v této knize alespoň v obrysech snažili oživovat a připomenout. Jde při tom zajisté o českou minci, ovšem německý rub. Zbývá stále otázka: co dál? Jak budeme žít? Ano, vrátit zpět se po tolika letech nedá nic. Ale vezměme si k srdci poučení z dějin. Střežme se nacionalistických vášní! Vykořeňme ze svých srdcí nenávist, naučme se vzájemné úctě s vědomím, že naši předkové žili a pracovali vedle sebe a spolu vytvářeli vyspělou civilizaci v středoevropském prostoru. Mějme k sobě blízko, buďme přáteli, které spojuje velká a vznešená idea mírového společenství rovnoprávných svobodných demokratických národů Evropy. 

Celá recenze knihy zde.

KNIHU JE MOŽNÉ ZAKOUPIT: http://www.noos.cz/produkt/knihy/sudety/

 

 

 

 

 

Additional information

„Vždy odpouštějme svým nepřátelům, nic je nedokáže víc rozzuřit.“ Oscar Wilde